Vážení přátelé,

dnes je to navlas přesně 59 let, co v Nealkoholické hudební vinárně U pavouka oznámil dr. Evžen Hedvábný nález truhly s pozůstalostí českého génia Járy Cimrmana. (1966)

Trvalo neuvěřitelných 37 let, než se našemu týmu podařilo digitálně zrestaurovat všechny nalezené fragmenty a zpřístupnit veřejnosti slavný Mistrův web „Cimrmanův zpravodaj“. Už při veřejné prezentaci tohoto famózního výtvoru českého světoběžníka ale šéf vývojářů ing. Špachta varovně zvolal: „Das is doch die erste phase!“

A teď je to konečně tady. Po 22 letech může tým vývojářů hrdě do celého světa zvolat: „Hotovo! Vertig! Zrobione! Kész!“

Cimrmanův zpravodaj vstupuje do 21 století v podobě, která pod dobovou kapotou skrývá ty nejmodernější a nejvýkonnější technologie. Než si je ale vyzkoušíte, pojďme se blíže seznámit s historií této unikátní Mistrovy platformy.

Když se Cimrman rozhodl uzavřít své proslulé Informační šapitó, vyvstala před ním zásadní otázka: má se dál pokoušet šířit informační osvětu, anebo se pustit do vývoje neviditelného inkoustu, který by umožnil otevřenou kritiku poměrů v habsburské monarchii bez rizika střetu s tehdejší cenzurou. Nakonec se rozhodl pro osvětu. Ve svém slavném manifestu „Svou pravdu nebudeme skrývat!“, distribuovaném v rukověti vycházkových holí, Cimrman píše:

„Dost již bylo mlčení o skutečnostech, jež veřejnosti zůstávaly utajeny. V přiloženém zpravodaji jsou k ctěné dispozici veškerá fakta o repertoiru Cimrmanova zájezdního divadla, jakož i o slevách pro vdovy a siroty a osvětové akci Večeře s autorem.“

Skládání výtisků a jejich pracné soukání do zakulacených rukovětí vycházkových holí se však brzy ukázalo nad síly i časové možnosti českého génia. Cimrman se rozhodl k otevřené akci. A tak vznikl nápad s umisťováním výtisků Cimrmanova zpravodaje na veřejné budovy. Do dějin vešla jako „Akce veb!“

Umisťování zpravodajů na veřejné budovy – neboli „veby“, jak jim Cimrman zkráceně říkal – byl poměrně jednoduchý proces. Prakticky k tomu stačilo lepidlo, volná zeď a nestřežený okamžik, během kterého Cimrmanovi kolportéři výtisk zpravodaje na veřejnou budovu hravě umístili. Problém byl v tom, že stejnou metodu od Cimrmana záhy převzali i bolševičtí agitátoři. A protože málo vzdělaní rakouští četníci často nedokázali odlišit, kdy svět obchází Cimrmanův Obr Koloděj a kdy Marxovo Strašidlo komunismu, začali jeho kolportéry tvrdě pronásledovat. Tak se okruh veřejných budov, na které mohl Cimrman svůj zpravodaj umístit, postupně zužoval. Nejdříve odpadla pečlivě střežená nádraží, pak městské radnice a posléze i kampeličky. Nakonec Cimrmanovi zbyly jen budovy, pro které se vžil název „veřejný dům“. Umisťování zpravodaje na stěny nevěstinců ale mělo své výhody. Na rozdíl od nádraží zde lidé tolik nepospíchali, na rozdíl od radnice sem chodily všechny sociální skupiny a na rozdíl od kampeličky zde lidé neomdlívali pokaždé, když Cimrman ve svém zpravodaji palcovým titulkem ohlásil herecký KONKURS. Vídenští četníci nějakou dobu vylepování zpravodajů na veřejné domy tolerovali. Dokonce se už naučili od sebe odlišovat Marxovu revoluční bouři a Cimrmanův poetický vichr z hor. Když ale našli v Cimrmanově rubrice pro kutily „Zatápíme v krbu“ nevinnou poznámku „Z jiskry vzejde plamen…“, byl s polepováním veřejných domů konec. A tak vznikl nový fenomén – Cimrmanova domina!

Domina byla většinou služebně nejstarší zaměstnankyně, jejíž úkolem bylo dohlížet na hladký průběh dodavatelsko-odběratelských vztahů, probíhajících uvnitř veřejného domu. Jelikož platební disciplína odběratelů se od těch dnešních mnohdy příliš nelišila, neobešlo se to občas bez použití donucovacích prostředků. Právě kvůli nim se vžilo pojetí dominy jako ženy, která bez důtek nedá… ani ránu. Ale původním posláním domin byl spíš běžný obchodní kontakt se zákazníkem. A toho právě využil Cimrman při distribuci svého zpravodaje. Usoudil, že zákazník, který neváhá domině vyplatit horentní sumy pro prchavé povyražení s prodejnou ženou, jistě nebude litovat pár drobných pro kvalitní zábavu trvalejšího charakteru. A tak začala jeho spolupráce s vídeňskými dominami, zejména s Annemary Tilbachovou, která později po své svatbě s pařížským obchodníkem s černou kávou Cimrmanovi napsala: „Stále musím vzpomínat na ty krásné časy na Wienerstrasse. Otvírám teď v Paříži veřejný dům, ale bez Vašeho zpravodaje to jaksi není ono. Pošlete mi prosím, alespoň pět čísel, ať v případě policejního zátahu mohu označit náš podnik za veřejnou knihovnu. S veškerou úctou Vaše A.T, domina.“

Koncept tohoto dopisu s iniciálami AT, které dodnes prosvítají vetchými zbytky dopisního papíru, spolu se zežloutlým torzem Cimrmanova věstníku, se naštěstí zachoval. Díky úsilí restaurátorů z dílny na velejemné webové stránky se podařilo tento zpravodaj zrekonstruovat a je nám ctí, že vám ho tu dnes můžeme předvést. Ode dneška zůstane už navždy umístěný na takzvaném „Cimrmanově webu“, který se už ovšem nenalézá na stěně veřejného domu, ale na internetu. Na počest Annemary Tilbachové jsme za Cimrmanovým jménem připojili dominu… pardon, doménu – „AT“. Snad jsme tím alespoň částečně připomněli její zásluhy na zachování mistrova odkazu.

S úctou,

Jára Cimrman